Kdo nedokáže určit vedlejší věty, jako by nežil. V zájmu zachování co největšího počtu obyvatel si proto v následujícím článku charakterizujeme jeden z druhů vedlejších vět, tentokrát vedlejší větu příslovečnou přípustkovou.
V tomto článku se podíváme na závislou větu, pomocí níž můžeme svému komunikačnímu partnerovi ušetřit otázku začínající na příslovci proč. To lze provést za pomoci vedlejší věty příčinné, my se teď ale zaměříme na druhou možnou variantu, a to na vedlejší větu příslovečnou účelovou.
Chceme-li se vyvarovat těch někdy až vyloženě otravných otázek začínajících na zájmenné příslovce proč, je dobré nedat protivníkovi k dotazu prostor a rovnou použít souvětí obsahující závislou větu vyjadřující příčinu, případně se můžeme vytasit i s větou účelovou. V tomto článku se zaměříme na první druh z této dvojice, tedy na vedlejší větu příslovečnou příčinnou.
Jako mají smlouvy ty malé nenápadné dodatky pod čarou, existuje i mezi vedlejšími větami takový druh limitující větu hlavní.
Jsou chvíle, kdy nám samotné příslovce, jakkoli úžasný a skvělý slovní druh to je, k životu nestačí. Když chceme přehánět nebo co nejpřesněji vyjádřit své pocity, musíme prostě použít vedlejší větu. A protože nejčastějí přeháníme ohledně množství, saháme často po vedlejší větě příslovečné měrové, která přebírá hlavní roli v tomto článku.
Mezi druhy vedlejších vět máme i takovou pomyslnou podskupinu vedlejších vět příslovečných. Těch máme osm a dělíme je podle toho, které příslovečné určení ta určitá závislá věta v souvětí zastupuje. V tomto článku se zaměříme na jednu z nich a bude to vedlejší věta příslovečná časová.
Určování vět může být poměrně zdlouhavý proces. To, že rozeznáte větu jednoduchou od souvětí, je jen začátek. Druhým krokem, v případě věty složené, je rozlišení věty hlavní a vedlejší. Tím to ale pořád nekončí!
