Slovník literárních pojmů

Abychom se při čtení básně dokázali co nejvíce vcítit do básníka a představit si pojmenovanou skutečnost, je potřeba, aby báseň obsahovala co nejvíce básnických přívlastků.



Mezi další básnické figury, které nám při čtení mohou vytvořit jazykové hříčky, patří paronomázie.

Pozastavili jste se někdy při čtení básně nad tím, jak krásně báseň zní, a to jste ji četli třeba jen potichu? Věděli jste, že je to díky správnému uspořádání samohlásek? Tomuto jevu říkáme eufonie.

Věděli jste, že cílené uspořádání hlásek v básni může zásadním způsobem ovlivnit čtenářovo vnímání celé knihy? Jistě ve většině případů v tom pozitivním slova smyslu. Spisovatelovým záměrem tak při psaní básní může být snaha čtenáře například uklidnit příjemným pořadím zvuků.

Zdálo se Vám někdy při čtení básní, ať už jste ji četli nahlas, nebo jen potichu, jako by sám text vydával zvuky? Nebojte, nezbláznili jste se, i takové věci se mohou dít. Tomuto jazykovému jevu (básnickému prostředku) říkáme onomatopoie.

Mezi další obrazná pojmenování patří metonymie. Pojem řadíme do tropů. Pochází z latinského slova denominatio a doslova znamená „přejmenování“.

Slovo metafora pochází z řeckého translatio a doslova znamená „přenesení“. Jedná se o jazykovou a rétorickou literární konstrukci, která spočívá v přenesení významu na základě vnější podobnosti.