Ne nadarmo × nenadarmo

Slovo nadarmo patří mezi příslovce. Použijeme jej v případě, kdy chceme říct, že je něco zbytečné, marné, bezúspěšné či bez příčiny. Ne nadarmo je opakem nadarmo (není to marné a bezúspěšné).

Pravopis a etymologie

Spojení „ne nadarmo“ píšeme pouze zvlášť. Nejedná se o spřežku, jde o dvě rozdílná slova!

Ne nadarmo mi máma říkala, abych se učil. Teď patřím mezi programátorskou špičku a jsem za vodou.

Příslovečné spřežky obvykle píšeme dohromady. I zde jsou však výjimky (například i na příklad, z počátku i zpočátku). Váháme-li, jestli psát slovo dohromady, nebo zvlášť, existuje jedna osvědčená metoda, která nám zaručeně pomůže. Zkuste se podívat do Pravidel českého pravopisu. Pokud v nich daný výraz nenajdete, jedná se o dvě rozdílná slova, a proto je budeme psát zvlášť.

A z čeho se ne nadarmo skládá?

Z částice ne a příslovce nadarmo.

Částice ne prochází všemi slovanskými jazyky – polské nie; ruské, srbské, chorvatské i staroslověnské ne. Praslovanské ne je spjato s litevským ne, starohornoněmeckým a gótským ni, latinským ne-, řeckým ne-, staroindickým . Vše pochází z indoevropského ne.

Původ příslovce nadarmo hledejme u slova darmo (zadarmo, zdarma, darmožrout aj.), které je odvozeno od slova dar. Původní význam byl darem, za nic, později pak marně, pro nic.

Synonyma

Synonyma, kterými můžeme nahradit nadarmo, jsou například: marně, bezvýsledně, zbytečně, bezdůvodně, naprázdno, zbůhdarma. Přidáme-li k „nadarmo“ částici „ne“ (ne nadarmo), vznikne antonymum (slovo opačného významu) – ne nadarmo, tedy není to marné, nebylo to zbůhdarma ani zbytečné. Splnilo to účel a přineslo dobré výsledky.

Příkladové věty

Ne nadarmo jsem se na pohovor připravovala, jeho součástí byla i písemná zkouška odborných znalostí.

Ne nadarmo se tomu pirátovi přezdívalo Černovous.

Ne nadarmo jsem se celý rok lopotil v posilovně a běhal dlouhé tratě. Kdybych neměl kondici, nikdy bych neudělal fyzické testy.

Autor/ka: Bc. Nelly Černohorská
REJZEK, J. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Redaktor Josef FILIPEC. Praha: Academia, 2005. ISBN 978-80-200-1446-7. ŠAUR, V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Studentské vydání. Praha: Ottovo nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7451-168-4. PALA, K. – VŠIANSKÝ, J. Slovník českých synonym. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-450-5.
Pošli tento příspěvek svému blízkému