Slovní zásoba v českém jazyce
Všichni se patrně shodneme na tom, že je dobré mít zásobu spousty věcí. Peněz, potravin nebo ponožek není nikdy dost a téměř denně se staráme o to, abychom v těchto materiálních oblastech nestrádali. Je to logické, je to důležité a rozhodně to dělejme dál.
Mezitím si ale udělejme chvilku a pojďme se blíže podívat na jednu z nemateriálních zásob, a to na zásobu slovní, která je pro nás v některých situacích neméně důležitá.
Co je slovní zásoba?
Slovní zásobou se zjednodušeně řečeno rozumí všechna slova, která obsahuje konkrétní jazyk. Nemusí jít jen o samostatná slova, ale i o slovní spojení. A nejedná se vždy pouze o slovní zásobu onoho jazyka, mnohem častěji řešíme slovní zásobu konkrétního jedince – tedy kolik slov ona bytost zná (pasivní slovní zásoba) a používá (aktivní slovní zásoba).
Lexikologie
Nazýváme tak jazykovědnou disciplínu, která se zabývá slovní zásobou. Tato disciplína pak slovo či slovní spojení označuje jako lexém. Věda se, ač by to k tomu mohlo navádět, nezabývá počtem slov v jazyce, ale zkoumá jejich věcnou stránku. Určit přesná čísla pro slovní zásobu jazyka nebo jedince je ostatně prakticky nemožný úkol, existují jen různé odhady.
Rozsah slovní zásoby celého českého jazyka se všeobecně uvádí číslem 250 000 slov, které je založeno na Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957), další (nižší) čísla se pak opírají o podobné slovníky – Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971 + 1989, 193 000 slov), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994, 50 000 slov).
Slovníky
Problém ale je, že výše uvedené slovníky vyšly už před nějakou dobou, a ani v případě, že by některý z nich vyšel včera, ostatně není možné obsáhnout celou zásobu jazyka.
Mimo to, že stále „počešťujeme“ nová slova, potřebujeme nějak pojmenovat nové skutečnosti, nesmíme zapomínat ani na existenci různých nářečních nebo slangových výrazů, které do slovní zásoby českého jazyka neodmyslitelně patří, ale ve Slovníku spisovné češtiny je nenajdeme.
Taková slova sice mají několik vlastních slovníků a příruček (Slovník neologismů: 1998, Slovník české frazeologie a idiomatiky, Podkrkonošský slovník, Čeština bez příkras, Slovník cizích slov), ani ty ale neobsáhnou všechna nářečí, natož všechna slova – navíc, stejně jako ty spisovné slovníky, už včera byly zastaralé.
Dalším problémem by byl pak samotný součet slov, protože mimo jiné se některá mohou v jednotlivých publikacích opakovat, což může být vcelku výrazná překážka.
A nezapomínejme na to, že některá slova naopak zanikají, čímž počet slov ovlivňují i z druhé strany.
Aktivní a pasivní slovní zásoba
U jedinců, jak už bylo řečeno výše, pak rozlišujeme aktivní a pasivní slovní zásobu.
Aktivní slovní zásoba
Do aktivní slovní zásoby řadíme slova, jež uživatel užívá v běžné komunikaci, a to jak psané, tak i mluvené. Přesné počty je opět velmi těžké určit, ale rozsah aktivní zásoby se odhaduje na 3000–10 000 slov.
Pasivní slovní zásoba
Pasivní slovní zásoba představující slova, která uživatel zná a rozumí jim, ale běžně je nevyužívá, je 3–6x větší než aktivní slovní zásoba. Počet se pochopitelně odvíjí od věku a vzdělání uživatele.
Dělení slovní zásoby
Spočítat všechna slova v jazyce sice nedokážeme, ale můžeme je alespoň dělit. Asi nejzákladnější a nejdůležitější dělení slovní zásoby je na slova stylově neutrální a slova příznaková.
Slova neutrální jsou neutrální po všech směrech i smyslech – jsou to slova, která mají především pojmenovávací funkci a měli bychom být schopni je užít ve všech oblastech vyjadřování, aniž bychom si za to vysloužili nechápavé či soudící pohledy. Slova příznaková už se užívají pouze v některých geografických oblastech nebo komunikačních situacích – jde o slova citově zabarvená, odborná, zastaralá, přejatá, nespisovná apod.
Zjednodušeně řečeno neutrální slova jsou ta, která se užívají ve veřejných projevech, ve škole a dalších oficiálních institucích (spisovná hovorová čeština) a příznaková ta, která se užívají doma, v akademické obci či v umění (obecná čeština, spisovná knižní čeština, odborné názvy, poetismy).
Slova příznaková
Na stylově neutrálních slovech není příliš co řešit – užíváme je téměř denně, všichni je známe a nepozastavujeme se nad nimi. U slov příznakových (stylově zabarvených) je tomu jinak, ty se dokonce dělí do několika dalších skupin.
První významnou skupinou jsou slova zastaralá, která se dále dělí na historismy (výrazy označující zaniklé věci/skutečnosti) a archaismy (dnes již nepoužívaná pojmenování stále existujících věcí/skutečností).
Příklady:
historismy – píď, halapartna, calta,
archaismy – jíti, kantor, šenkýř.
Slova zastaralá doplňují slova nová – neologismy. Tato skupina pojmenovává nové jevy a skutečnosti.
Příklady:
smajlík, selfie, babybox.
Další významnou skupinu tvoří slova expresivní, která mají nějaký citový příznak. Ten může být pozitivního rázu – eufemismy (slova mající zjemňující funkci), zdrobněliny (deminutiva), slova familiární nebo slova dětská –, nebo naopak negativního – dysfemismy (opak eufemismů, hrubé výrazy), slova pejorativní (hanlivá) nebo slova vulgární.
Příklady:
eufemismy – nevidomý, indisponovaný, skonat,
slova familiární – miláček, zlato, poklad,
dětská slova – papat, dadat, bumbat,
dysfemismy – chcípnout, retard, chrápat,
pejorativa – babice, křáp, smrad,
vulgarismy – zrát, držka, chlastat.
A zapomenout nesmíme ani na slova cizí, tedy slova, která k nám přecházejí z cizích jazyků (v současné době zejména z angličtiny, dříve z latiny, řečtiny, němčiny, francouzštiny). Rozlišujeme slova adaptovaná, která užívají počeštěný pravopis, a nepřizpůsobená (zůstávají v původním tvaru, často zůstávají nesklonná).
Příklady:
adaptovaná cizí slova – aplaus, cyklus, student,
nepřizpůsobená cizí slova – happy end, faux pas, fair play.