Úzus, norma a kodifikace v českém jazyce

Všichni si musíme projít nějakou životní cestou. Z embrya se postupně stane dospělý jedinec, ze sazenice jahody jednou může být nanuk od Mrože a neznámé slovo třeba přejde do spisovného jazyka.

Možná je zvláštní připustit si, že i jazyk může mít nějakou životní cestu, ale má. Pochopitelně totiž nevznikl sám od sebe a jeho podoba není kompletní, stále se vyvíjí, obměňuje. Pravidla přibývají i ubývají, slova vznikají a zanikají. A k těmto jazykovým procesům neodmyslitelně patří pojmy úzus, norma a kodifikace, které si teď vysvětlíme.

Úzus

Úzus není prvotní fáze slova či pravidla. První fází je pochopitelně jeho neexistence. Poté se stane, že např. někoho napadne, že se mu nelíbí slovo hopík, a začne zmíněnému míčku říkat hopsakoule. To se zalíbí někomu dalšímu a toto označení začne používat a šířit dál. A dál. A ještě dál, až nakonec hopsakouli začne používat celý region. A to je úzus, jinak definovaný jako obvyklý výskyt jazykového jevu.

Může jím tedy být pojem, ale i tvar či pravidlo. Může být spisovný i nespisovný, na tom prakticky nezáleží. Důležité je, aby byl v určité oblasti / určitou skupinou přijímaný, respektovaný a používaný. Velmi často jde tedy o nářečí, slangové výrazy či různá zjednodušení.

Pochopitelně ale neplatí, že vše, co je v úzu, půjde životní cestou dál. Naopak, spousta výrazů, zejména pak těch nářečních, tam zůstane a některé z nich postupně zaniknou.

Šanci na „lepší“ život mají výrazy ze spisovného úzu, které mají ambice proniknout z určité vymezené oblasti na území celé země. Ty se pak mohou stát normou – opět ale platí, že ne úplně všechny. Aby se výraz mohl stát normou, musí být nejprve vnímán neutrálně ve spisovných projevech – nerozhoduje tedy pouze to, že je ve spisovném úzu.

Norma

Normu lze definovat jako kolektivní, ustálené a závažné užívání jazyka v duchu jeho systému. Už jsme tedy v oblasti tvarů a pravidel, které musíme v oficiální komunikaci dodržovat. Její stanovení mají na starosti lingvisté, kteří zkoumají spisovný jazyk s jeho systémem a odhalují tak pravidla fungování a užívání – v závislosti na tom pak mohou podpořit / zamezit užívání některých prvků.

Norma, jak již bylo řečeno, obsahuje vybrané pojmy ze spisovného úzu, patří do ní ale i prvky, jejichž úzus je omezený – tedy existují ve spisovném jazyce, ale nepoužívají se tak často. Mezi takové prvky patří například přechodníky.

Charakteristickými znaky normy

• pružná stabilita – norma by neměla být variantní (pak by ztrácela smysl), zároveň ale nesmí být stále stejná, musí se neustále vyvíjet a udržovat soulad mezi zastaralými a novými prvky,
• jednotnost.

Kodifikace

Přestože norma už zní poměrně dobře (přeci jen ji musíme používat, a to už něco znamená), není to poslední možná životní fáze jazykových prvků. Je tu totiž ještě kodifikace, která formu činí závaznou. Jinými slovy kodifikace znamená zjišťování, zachycení a uzákonění spisovné normy v příručkách.  Je to tedy schválená a zapsaná norma.

Normu tedy kodifikace svým způsobem upevňuje, činí ji závaznou. Nutno ovšem podotknout, že kodifikace nefunguje jako zákon – za její porušení nám nehrozí vězení, pokuta či jiný postih, a tak si mnozí s jejím dodržováním nelámou hlavu. Např. ve škole ovšem povinná je – za její nedodržení můžeme dostat špatné známky z češtiny.

Kde je kodifikace zapsaná?

Vzhledem k tomu, že kodifikace se pevně ustanoví vydáním příručky (která se pochopitelně nevydává při každé změně), jedná se o statický jev – příručka se vytiskne a do dalšího vydání již není možné ji upravovat. Je to něco jako atlas, který se také vydává v nějakých určitých intervalech a nemůže se měnit v reakci na každou změnu počtu obyvatel či hranic – je tedy poměrně brzy po vydání zastaralý.

Norma je na rozdíl od kodifikace dynamická, vyvíjí se neustále a není závislá na vydání příručky – a to je zásadní rozdíl mezi normou a kodifikací. Kodifikace by tedy ideálně měla být tvořena tak, aby v době vydání normu svým způsobem předběhla a zaostávat začala až postupem času.

Ne každá příručka je kodifikační. Jedinou kodifikační příručkou jsou v dnešní době Pravidla českého pravopisu vydaná kolektivem autorů z Ústavu pro jazyk český (vydání po roce 1993) – ta se díky tradici a podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy považují za závaznou příručku pro výuku českého jazyka na základních školách.

Další publikace (Akademická příručka českého jazyka, Slovník spisovné češtiny aj.), jakkoli respektované a vážené, mají za cíl pouze popsat aktuální jazykovou formu a poskytnout doporučení a rady těm, kteří se normou chtějí řídit – správné užívání jazyka totiž, jak již bylo řečeno, nám mimo školní lavice nemůže nikdo přikázat.

Shrnutí

Když si to všechno tedy zjednodušíme a shrneme, je úzus užívání jazyka, norma je užívání jazyka v souladu s jeho pravidly a kodifikace je uzákonění těchto pravidel. Lingvisté soustavně zkoumají chování jazyka ve společnosti, analyzují texty, tvoří normu a vydávají příručky.