Rozbor uměleckých textů: Onomatopoie (zvukomalba)

Zdálo se Vám někdy při čtení básní, ať už jste ji četli nahlas, nebo jen potichu, jako by sám text vydával zvuky? Nebojte, nezbláznili jste se, i takové věci se mohou dít. Tomuto jazykovému jevu (básnickému prostředku) říkáme onomatopoie.

Slovo onomatopoie (česky zvukomalba) pochází z řeckého onomatopoiá, což v překladu znamená „tvoření slov“. Forma těchto užitých slov do jisté míry může imitovat reálné zvuky nebo je připomínat. Jedná se o fonetický přepis zvuku do slova, který je typický pro slovní druh citoslovce. (brr, klap, bác).

V případě seskupení stejných nebo podobně znějících hlásek můžeme vyvolat dojem reálného zvuku. Napodobovat tak můžeme pomocí hláskového složení zvuky třeba přírodní i zvířecí. Mistři ve zvukomalbě byli především Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben.

Příklady:

Nocí řinčí řetězů hřmot (Máj)
—
Povolným krokem on zločince doprovází… (Máj)
—
Vyvalily se vlny zdola
roztáhnuly se v širá kola,
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal. (Kytice)

Pro jistotu ještě jednou:

ZVUKOMALBA = Seskupení hlásek s cílem vyvolat dojem, představu či napodobit zvuk.
EUFONIE = Příjemné uspořádání zvuků v projevu.
ZVUKOSLED = Pravidelné opakování stejných hlásek ve verši.