Slohový útvar – Vypravování

Vypravování patří (nejen) u maturity mezi často vybírané útvary, a to především proto, že se na první pohled tváří jako nejjednodušší. Nemá přeci až tak komplikovanou strukturu, žádné složité náležitosti. Stačí prostě něco vymyslet a napsat to. Nenechte se ale zmást, i vypravování může člověka zradit. Ačkoli se skutečně nejedná o odborný slohový útvar, stále má určité náležitosti, které je třeba dodržet. A ty si v tomto článku trochu rozebereme.

Kompozice vypravování

Smyslem vypravování skutečně je něco vyprávět. Píšete-li jej ale jako slohový útvar ve škole, je třeba mimo jiné dodržovat předepsanou osnovu. Nesnažíte se vyhrát Nobelovu cenu za literaturu, ale uspět ve škole, proto si dejte pozor na to, že ji skutečně dodržíte. Nesnažte se zbytečně experimentovat.

Než se dostaneme k osnově samotné, je třeba si říci, že mimo ni (tedy samotný text) musí sloh obsahovat i nadpis. Bez něj už nikoho nemusí zajímat, že jste osnovu jinak dodrželi perfektně. Dejte si proto pozor, že ho (i kdyby nudný a neoriginální – nakonec je vždy lepší něco než nic) před textem skutečně máte.

Vypravování má pět částí

Aby vyprávění samotné mělo hlavu a patu, musí obsahovat pět částí stejně jako antické drama – pokud jste tedy v době, kdy jste se těch 5 částí dramatu museli učit, kroutili očima a nadávali, že tohle v životě rozhodně potřebovat nebudete, teď zjistíte, že jste byli na omylu. Je to zkrátka zkušenost do života! Protože si to ale ne každý z hodin pamatuje, pojďme si tyto části připomenout.

Úvod (expozice)

První z nich je logicky úvod neboli expozice. Čtenáře musíte zkrátka uvést do děje, aby si nepřipadal jako někdo, kdo přijde do kina v polovině filmu – v takovém případě obvykle totiž nemá nic ani z té druhé poloviny, kterou už viděl. V této části sdělíte čtenáři, že se příběh odehrává v lese, kde se prochází Adam, …

Zápletka (kolize)

Následuje zápletka (kolize), což je část, kdy prakticky začíná nějaký děj. Tady přidáváte podrobnosti. Adam se prochází v lese, protože utekl z domova. Pohádal se s bratrem. Je rozhodnutý se už nikdy nevrátit.

Vyvrcholení (krize)

Třetí částí je vyvrcholení, krize. Něco, co dosavadní děj nějakým způsobem nabourá. Začíná se stmívat a přituhuje. Adam si uvědomuje, že ať už je naštvaný jakkoli, rozhodně z domova utéct nechce. Rozhodne se, že by se měl asi vrátit.

Zvrat (peripetie)

Další, předposlední, částí je zvrat (peripetie). Aby nebyl život příliš jednoduchý, musí se děj „nabourat“ ještě víc. Adam už kráčí zpátky k domovu, když zaslechne zvuky a zahlédne stíny. Tuší něco poblíž sebe a dostane strach. Raději se rozběhne.

Závěr

A poslední částí je závěr. Rozuzlení. Katastrofa. Katarze. Klasické tragédie končí špatně, obvykle smrtí. To ovšem vyprávění nemusí. Můžeme se tedy rozhodnout, jestli Adam dojde bezpečně domů… anebo ne.

Existují pravidla pro vyprávění?

Když tedy víme, co budeme vyprávět, je třeba se ještě rozhodnout, jak to budeme vyprávět. Vyprávění je po této stránce vděčný slohový útvar, protože nás neomezují žádná pravidla.

Jaký zvolit čas?

Přestože je pravda, že obvykle vyprávíme to, co se už stalo, můžeme si zvolit jakýkoli čas, má-li to důvod. Budete-li například slepému kamarádovi vyprávět, co se odehrává přímo před ním, není problém vyprávět v přítomném čase. Rozhodnete-li se pro sci-fi příběh, v němž odcestujete do minulosti a budete svému mladšímu já vyprávět, jak si za pár let zlomí nohu, dává smysl použít čas budoucí. V každém případě je ale třeba dát si pozor na dodržení onoho vybraného času. Ten můžeme porušit pouze při napjatých situacích, kdy je možné pro efekt přejít z minulého času do přítomného. Jinak ale ne.

Ich-forma / Er-forma

To samé platí u osoby. Nejčastěji vyprávíme v první (Ich-forma) či třetí (Er-forma), ale lze použít druhou (pokud se jedná například o tu situaci, kdy něco vyprávíme někomu, kdo je / bude / byl aktérem).

Příklad:

Ich-forma: Vešel jsem do pokoje
Er-forma: Michal vešel do pokoje

Důležité je připomenout ještě to, že vyprávění musí obsahovat přímou řeč – bez ní se jedná o dějový popis, jednalo by se tedy o špatný slohový útvar, což může mít fatální důsledky pro vaši maturitu.

Jazyk

Téměř neomezené možnosti nabízí i použití jazyka. Protože vyprávění má být především čtivé, není třeba uchylovat se k jazyku knižnímu či odbornému, naopak, tady máte prostor ukázat svou ohromnou slovní zásobu. Co víc, dokonce můžete použít i nespisovnou češtinu, pokud to má svůj účel.

Obvykle se jí využívá v přímé řeči, kdy použitá vrstva jazyka charakterizuje promlouvající postavu – bylo by přeci jen poněkud zvláštní, kdyby kupříkladu dělník veršoval nebo dvouleté dítě chrlilo slovníkové definice. Je-li vypravování celé psáno z pohledu nějaké charakteristické osoby, použijeme příslušnou vrstvu jazyka v celém textu, ačkoli u školních slohových prací se to nedoporučuje, protože málokdo to zvládne tak, aby to skutečně bylo pochopeno jako stylizace.

Pozor na pravopisné chyby!

To, že lze používat nespisovný jazyk, navíc neznamená, že můžete psát i pravopisné chyby. Čárky by stále měly být tam, kde mají, a měla by být správně i všechna i/y – vyjma charakteristických koncovek. Je tedy možné v promluvě postavy napsat, že „ty kuřata šly“ namísto správného „ta kuřata šla“, ale jakmile napíšete „vyděl jsem kuřata“ místo správného „viděl jsem kuřata“, máte chybu. Nezapomínejte, že stále musíte dokázat především to, že umíte pravopis.

Shrnutí:

• Nezapomenout na nadpis,
• dodržet 5 částí,
• vyprávění musí obsahovat přímou řeč,
• bohatý jazyk, vrstva lze přizpůsobit postavám.

Vzorový text – vypravování

Adamův útěk

K překvapení lidí, zvířat a snad i onoho samotného vesmírného tělesa toho dne svítilo sluníčko. Jeho paprsky osvětlovaly náměstí, způsobovaly lidem chvilková oslepnutí a prosvítaly i skrz větve stromů na lesní cestu, po níž se v odpoledních hodinách procházel mladý muž. Jmenoval se Adam a v průběhu své pomalé cesty nakopával vše, co mu přišlo do cesty. Spadané listí, šišky, kameny, větve.

“… pitomeček! Jeden! Pitomej!” prskal během té snahy zničit svým chodidlem vše, co mu stálo v cestě. Nenacházel se v dobrém rozpoložení. Zuřil, což dokazoval i výrazem obličeje, kterým momentálně připomínal anděla pomsty. Po hádce se starším bratrem, který mu zničil mobil, se rozhodl, že už svého sourozence nechce nikdy vidět a utekl z domova. Bydlení v opuštěném lesním domku mu aktuálně přišlo mnohem lákavější než sdílený pokoj. A tak kráčel lesem ke svému novému domovu. Ne, nekráčel. Rázoval tempem naštvaného člověka. Téměř běžel. Z pohledu šneků sprintoval.

Když člověk běží, děje se mu spousta věcí. Zrychlí se mu puls. Začne se potit. Pohybuje se rychleji. A někdy, obzvlášť když nedává dobrý pozor, zakopne a spadne. Přesně to se stalo Adamovi. Ve svém rozpoložení a tempu si nevšiml kořenu, který způsobil jeho pád. “Se na to taky můžu…!” zaprskal nanovo do listí, v němž se nyní válel. Když si ale strhl list z tváře a začal se zvedat, vztek z něj pomalu začal vyprchávat. Vytáhl se na nohy, otřel si kolena a otřásl se – snad zimou. Teď, když stál na místě, se po dlouhé době rozhlédl okolo sebe. Slunce už zapadalo, předtím silné paprsky byly pryč. Pomalu, ale jistě se blížila tma. Jděte všichni do pekel, pomyslel si s rezignovaným povzdechem, když se otočil na patě a vykročil zpátky k domovu. S prvním záchvěvem strachu shledal svůj plán na útěk pošetilým.

Všichni jistě známe ten pocit, kdy se začneme bát a najednou všude vidíme stíny a slyšíme podezřelé zvuky. Stejný po pár metrech začal zažívat Adam. Nejprve slyšel svištění větru, což klasifikoval jako normální. Pak ovšem zaslechl zapraskání, jako když někdo šlápne na větvičku. Zastavil se, aby slyšel lépe. Nic. Zvedl tedy nohu, že půjde dál, když v tom se to ozvalo znovu – a on to tedy rozhodně nebyl. Zvuk se ozval znovu. Tentokrát hlasitěji, tedy blíž. Adam by dokonce vsadil játra, že vpravo od sebe periferně zaznamenal nějaký pohyb. Játra… bude ještě potřebovat játra. Musí zachránit svá játra, proboha! A tak se Adam podruhé toho dne rozběhl. Tentokrát ale o poznání rychleji. Hnán zcela jinými emocemi.
Adam běžel a běžel. Pocitově uběhl snad maraton, ale zastavit nemohl. Běžel dál. A to až do okamžiku, kdy do něčeho narazil.

Spadl by, kdyby ho něco rukama nezachytilo. To něco byl tedy člověk. Překvapený člověk. “Adame? Tys šel běhat?! Hledáme tě po celý vesnici, ty pitomče!” Překvapený bratr. Bratr, kterého Adam snad nikdy neviděl raději.