Hlásková stavba slova – PRAVIDLA
V tomto článku se podíváme na kloub nejmenší jednotce, která se dá vymezit rozkladem zvukové roviny. Tou jednotkou je hláska, zjednodušeně řečeno člověkem vyprodukovaný zvuk.
Protože mezi lidmi často dochází k záměně hlásky s písmenem, je třeba si na začátek říci, co je co. Ačkoli se může zdát, že mezi hláskou a písmenem není žádný rozdíl, opak je pravdou. Nejedná se o to samé.
Rozdíl mezi hláskou a písmenem
V obou případech se jedná o nejmenší jednotky, písmeno ale patří do grafické formy jazyka (vidíme jej a píšeme), zatímco hláska do roviny zvukové (vyslovujeme ji, je to zvuk lidské řeči). Pro lepší představu si uvedeme dva příklady:
- když po nás oční lékař chce, abychom četli z tabulky, přečteme R jako er – jedná se tedy o písmeno,
- naopak logoped se nás snaží naučit vyslovovat r, opakujeme po něm tedy nahlas r – tady se jedná o hlásku.
Na první pohled se může zdát, že mezi nimi stejně není žádný rozdíl, a je pravda, že často se hlásky a písmena shodují – slovo pes se skládá z písmen pé, e a es, stejně tak jako se skládá z hlásek p, e a s. Naproti tomu ale například slovo div se skládá z písmen dé, i a vé, už se ale jedná o hlásky ď, i a v – tady už je rozdíl patrný.
Asi nejzákladnější dělení hlásek je na samohlásky a souhlásky.
Samohlásky (vokály)
Samohlásek v češtině existuje celkem deset – pět krátkých (a, e, i, o, u) a pět dlouhých (á, é, í, ó, ú) – a vnímáme je jako tóny. Jejich spojením je možné vytvořit i dvojhlásku (au, ou, eu), jež je pak brána jako jedna hláska. Musí se ale číst dohromady jako např. ve slově auto, pokud se dohromady nečte (naučit), pak se jedná o dvě samostatné samohlásky.
Pro označení samohlásky se užívá kolečko – ◯.
Souhlásky (konsonanty)
Souhlásek je v češtině podstatně vyšší počet, jedná se o b, c, č, d, ď, f, g, h, ch (navzdory dvěma znakům stále jedna hláska), j, k, l, m, n, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z a ž. Na rozdíl od samohlásek je vnímáme jako šum a při jejich výslovnosti je třeba většího úsilí – výdechový proud při jejich tvorbě musí překonávat nějakou překážku, ať už v podobě zapřeného jazyka či semknutých rtů.
Potřebujeme-li je označit, použijeme křížek – ×.
Když chybí samohláska…
Vedle samohlásek a hlásek existuje také párek takových dvojitých agentů – tváří se jako souhlásky, ale když je třeba, dokáží ve slově zastoupit i samohlásku, běžně potřebnou pro tvorbu slabiky. Slabiku totiž lze vytvořit bez souhlásky (au – to), bez samohlásky ale nikoli.
A protože samohlásky nemůžou být všude, existuje v češtině jejich občasná náhrada v podobě slabikotvorného l a r.V této zástupné podobě je značíme křížkem v kolečku – ⊗.
trn = slabikotvorné r, tedy ×⊗× | trůn = normální r, tedy ××◯×
plk = slabikotvorné l, tedy ×⊗× | pluk = normální l, tedy ××◯×
Hlásky v praxi
Když se nad tím člověk trochu zamyslí, hlásky ani jejich stavba nejsou žádná věda. Stačí prostě označit druh hlásky a problém je vyřešen, ne?
Přesto k potížím občas dochází a nejčastěji se jedná o zaváhání v úplném základu, kdy si neuvědomíme, že hláska skutečně není to samé co písmeno, a to především v případech, kdy je v určitém slově jiný počet písmen/znaků a jiný počet hlásek. Pro lepší představu si to předvedeme:
- oběd – toto slovo se skládá ze 4 písmen (o – b – ě – d), jelikož ho ale čteme jako „objed“, hlásky nejsou 4, je jich 5 (o – b – j – e – d), zápis by tedy vypadal takto: ◯××◯×, přestože podle písmen by nás to mohlo nabádat k této nesprávné podobě:
◯×◯×,- bochník – nejen v křížovkách často váháme nad tím, zda psát ch jako jeden či dva znaky (ač víme, že v češtině je to písmeno jedno), hláska je to každopádně taky jedna, dohromady ve slově jich je tedy 6 (b – o – ch – ň – í – k), zápis by byl tedy následovný: ×◯××◯×; za pozornost stojí i změkčené n, což je další častý problém – ač ne tak závažný, vzhledem k tomu, že nijak nemění počty.
Máte-li tedy za úkol provést zápis hlásek ve slově, vždy si jej řekněte nahlas, rozhodně se neřiďte psanou podobou, protože ne vždy je to tak správně.