PRAVIDLA – Věty jednočlenné, dvojčlenné a větné ekvivalenty

Rozeznávání věty jednočlenné, dvojčlenné a větného ekvivalentu – to je často kamenem úrazu pro mnoho žáků ve všech testech i u přijímacích zkoušek. Naše rozdělení a příklady vám pomůžou si tento jev ujasnit.

Věty jednočlenné (bezpodmětné)

Vyznačují se tím, že nemají základní syntaktickou dvojici (podmět, přísudek). Základem těchto vět je pouze slovesný tvar určitý, který stačí k tomu, aby byl jasně vyjádřen obsah věty. Tento tvar ale není ani podmětem, ani přísudkem.

Nejčastějšími typy jednočlenné věty jsou výpovědi, které vyjadřují následující stavy a jevy.

Tělesné stavy

Píchá mě v zádech.

Přírodní jevy

Stmívá se.

Zahřmělo.

Pořád jen prší.

Duševní stavy

 Je mi smutno.

Smyslové vjemy

Ve střeše skřípe.

Hučí v kamnech.

Dalším typem jednočlenných vět jsou i infinitivní věty (Neskákat do vody. Neběhat po chodbách.) a neosobní tvary slovesa značící střední rod (Je zakázáno jíst při hodinách.)

Věty dvojčlenné

Věty dvojčlenné naproti tomu mají základní stavební dvojici (oba základní větné členy – podmět a přísudek, které mohou být holé nebo rozvité).

Viděla jsem krásný obraz.
Na hodině jsme probírali těžkou látku.
Nesmím chodit domů pozdě večer.

Větný ekvivalent

Ten nemá formu ani podmětu, ani přísudku. Obvykle jde pouze o jedno slovo, které tvoří samostatnou výpověď. Ekvivalent má většinou formu rozkazu, zákazu, povelu, souhlasu nebo nesouhlasu, či citoslovečných vyjádření.

Fuj!

Jo.

Neklepat!

Zastávka

Vztyk!