PRAVIDLA – Citoslovce

Citoslovce (latinsky interjekce) jsou v pořadí posledním, desátým slovním druhem. Citoslovce jsou slova poměrně zábavná a nenajde se v nich nic zákeřného, co by nás mohlo zaskočit. Velice často se jedná o jednoslabičná slova. Citoslovce zpravidla vyjadřují:

• nálady, pocity (ach, fuj, ó, hurá, ouvej, au),
• vůli mluvčího – pobídka, vybídnutí k práci nebo ke zvířatům (haló, hybaj, marš, hej, prrr, hop)
• hlasy, zvuky (mňau, žbluňk, bum, cink, bim bam, haf, prásk, mlask, kykyryký).

Citoslovce = neohebný slovní druh

Citoslovce jsou (spolu s příslovci, předložkami, spojkami a částicemi) řazeny mezi tzv. neohebné slovní druhy. To znamená, že není možné je skloňovat ani časovat, že zkrátka nemění svůj tvar s ohledem na další slova ve větě.

V běžném významu citoslovce nejsou považovány za větný člen, pak oddělíme citoslovce čárkou. Můžeme si pomoci tím, že v mluvě (v běžné řeči) též oddělíme citoslovce od zbytku věty pauzou a klesnutím hlasu, v psaném projevu proto na tomto místě napíšeme čárku.

Fuj, to jsem se lekla!
Nó, copak to má znamenat?
Haló, kdo je tam?
Brr, venku je ale zima.

Jsou ale případy, kdy citoslovce může vystupovat jako podmět nebo přísudek, v tom případě už se mezi větné členy řadí a v rámci větného rozboru je jako příslušné větné členy určujeme.

A žába žbluňk do vody. (co udělala žába – žbluňk – zde ve funkci přísudku)
Mňau se ozývalo pod okny. (kdo? co? se ozývalo pod okny – mňau – zde ve funkci podmětu)

Pokud citoslovce vystupuje jako větný člen, čárku nepíšeme. Můžeme si opět pomoci tím, že ani v mluveném projevu (když větu přečteme nebo řekneme) neuděláme před citoslovcem pauzu a neklesneme hlasem.