B, F, L, M, P, S, V, Z jako obojetné souhlásky

 

Jistě jste se už setkali s tím, že někdo mluví o B, F, L, M, P, S, V, Z. Jedná se o tzv. obojetné souhlásky. Co to ale znamená? Český jazyk rozděluje souhlásky do třech větších skupin podle toho, zda po dané souhlásce píšeme tvrdé y nebo měkké i.

a) Souhlásky tvrdé

Po těchto souhláskách píšeme ve slovech domácích (původně českých nebo zdomácnělých) vždy a pouze y/ý, proto jim říkáme tvrdé. Patří sem: H, CH, K, R, D, T, N (můžeme si pomoci tím, že si řekneme: hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny – i zde slyšíme „y“)

příklady: hýřit, chyba, kytice, rybník, lodyha, tykadlo, nyní

b) Souhlásky měkké

Po těchto souhláskách píšeme ve slovech domácích (původně českých nebo zdomácnělých) vždy a pouze i/í – proto jim říkáme měkké. Patří sem: Ž, Š, Č, Ř, C, J, Ď, Ť, Ň (můžeme si pomoci tím, že si řekneme: ži, ši, či, ři, ci, ji, di, ti, ni – i zde slyšíme „i“)

příklady: život, šílený, číslo, řízení, cibule, jinovatka, divadlo, tichý, nikdo

c) Souhlásky obojetné

Právě o těchto souhláskách je tento článek; můžeme po nich psát y/ý nebo i/í, ale musíme se naučit pravidla psaní, abychom se rozhodli pro správnou variantu. Patří sem: B, F, L, M, P, S, V, Z. Zde si můžeme pomoci tzv. mnemotechnickou pomůckou pro zapamatování obojetných souhlásek, např.: BeFeLeMe Pes Se VeZe

příklady: bydlení/ bitva, fyzika/ filosof, myš/ míč, pýcha/ píchá, syn/síra, výkon/visutý, jazyk /zima

 

Jak na psaní y, ý / i, í po obojetných souhláskách?

Již jsme se dozvěděli, že po obojetných souhláskách můžeme napsat Y, ale i I. Podle čeho se ale rozhodnout, jaké y/i je správné a jak slovo napsat a nedělat pravopisné chyby? Zde si vystačíme s učivem prvního stupně základní školy, takže společně „oprášíme“ to, co již znáte. Při rozhodování o správném y/í nám pomohou základní pravidla.

V první řadě pro nás bude důležité, zda je obojetná souhláska, která nás zajímá, uprostřed nebo na konci slova.

1) Obojetná souhláska v základu/kořeni slova

Nachází-li se obojetná souhláska v samotném základu slova, tedy na začátku (např.: líčidlo, pýchavka, lízátko, myšlení apod.) nebo uprostřed (např. mlynář, jazykolam, police, chmýří atd.), řídíme se tím, zda je slovo součástí vyjmenovaných a příbuzných slov nebo ne.

Pokud slovo je vyjmenované či příbuzné, píšeme vždy Y (např.: lichokopytník, mysl, Ruzyně)
Pokud slovo není vyjmenované ani příbuzné, píšeme vždy I (např.: líčení, siřičitý, pískat)

Vyjmenovaná slova jsou bezpochyby jednou z nejpodstatnějších věcí, kterou by si měl každý žák i dospělý bezchybně ovládata. Vyjmenovaná a příbuzná slova tvoří poměrně velkou skupinu slov v našem jazyce a bez jejich zvládnutí nikdy nedosáhneme toho, že budeme psát bez pravopisných chyb. A čeština, jako jazyk bohatý avšak náročný, má i zde mnoho výjimek a různých chytáků, nad kterými je nutno vyzrát.

Nemusíme být literáti ani profesoři českého jazyka, ale tato znalost se hodí i zcela běžnému uživateli: vždyť nikdo z nás by nechtěl sírový talíř, ale sýrový už si s chutí dáme; asi nikdo z nás by se nejel do záchranné stranice podívat na vír, ale na výra velkého už třeba ano. V tom je síla vyjmenovaných a příbuzných slov a při troše vůle a odhodlání to zvládne úplně každý. I zde platí, že „opakování je matka moudrosti“.

My vám mile rádi s tímto opakováním pomůžeme prostřednictvím našich cvičení a nejrůznějších kvízů k procvičení vyjmenovaných slov, popř. můžete využít přehled vyjmenovaných slov v jednom z našich článků.

2) Obojetná souhláska na konci slova (u podstatných a přídavných jmen)

Nachází- li se obojetná souhláska na konci slova – v koncovce podstatného či přídavného jména, případně zájmena a číslovky (např. pávi, domy, pánvi, cizí, orlí, nový, noví), řídíme se vzorem daného slovního druhu.

Např. domy — skloňujeme podle vzoru hrad (hrady), proto píšeme Y
nový (spolužák) — skloňujeme podle vzoru mladý, proto píšeme Y
noví (spolužáci) — skloňujeme podle vzoru mladý (zde mladí), proto píšeme I

3) Obojetná souhláska na konci slova (u sloves)

Při rozhodování správném y/i po obojetných souhláskách u sloves se řídíme tím, v jakém čase sloveso je. Poté je již pravopis zcela jednoznačný a téměř nemůžeme udělat chybu.

a) sloveso v čase přítomném
Je- li obojetná souhláska ve slovese, které je v čase přítomném (zpravidla 3. os. č. j.), nemusíme se nad ničím rozmýšlet a napíšeme Í (např.: prosí, umí, klopí, trpí, sází, koulí, loví, topí, lomí, trápí, modlí). Zde je to jednoduché a tato poučka nás mnohdy zachrání před pravopisnou chybou.

b) sloveso v čase minulém
Je-li obojetná souhláska ve slovese, které je v čase minulém, rozhodujeme se podle shody přísudku s podmětem. Psaní y/i v zakončení slovesa je tedy závislé na tom, jakého jmenného rodu je podmět.

Je-li podmět rodu mužského životného, píšeme I
(muži zpívali, psi štěkali, kluci si pískali aj.)

Je-li podmět rodu mužského neživotného, píšeme Y
(hrady stály, sborníky se tiskly, župany visely aj.)

Je-li podmět rodu ženského, píšeme Y
(dívky tančily, učebnice se nosily, svíčky hořely aj.)

Je-li podmět rodu středního, píšeme A
(auta jezdila, štěňata si hrála, děvčata tančila aj.)

Přidejte komentář

Pošli tento příspěvek svému blízkému