B, F, L, M, P, S, V, Z jako obojetné souhlásky

Jistě jste se už setkali s tím, že někdo mluví o B, F, L, M, P, S, V, Z. Jedná se o tzv. obojetné souhlásky. Co to ale znamená? Český jazyk rozděluje souhlásky do třech větších skupin podle toho, zda po dané souhlásce píšeme tvrdé y/ý nebo měkké i/í.

Souhlásky tvrdé

Po těchto souhláskách píšeme ve slovech domácích (původně českých nebo zdomácnělých) vždy a pouze y/ý, proto jim říkáme tvrdé souhlásky. Patří sem:

H, CH, K, R, D, T, N

Můžeme si pomoci tím, že si řekneme: hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny – čteme tvrdě, slyšíme tedy „y“.

Např.: hýřit, chyba, kytice, rybník, lodyha, tykadlo, nyní.

Souhlásky měkké

Po těchto souhláskách píšeme ve slovech domácích (původně českých nebo zdomácnělých) vždy a pouze i/í – proto jim říkáme měkké souhlásky. Patří sem:

Ž, Š, Č, Ř, C, J, Ď, Ť, Ň

Můžeme si pomoci tím, že si řekneme: ži, ši, či, ři, ci, ji, di, ti, ni – čteme měkce, slyšíme tedy „i“.

Např.: život, šílený, číslo, řízení, cibule, jinovatka, divadlo, tichý, nikdo.

Souhlásky obojetné

Právě o těchto souhláskách je tento článek; můžeme po nich psát y/ý nebo i/í, ale musíme se naučit pravidla psaní, abychom se rozhodli pro správnou variantu. Patří sem:

B, F, L, M, P, S, V, Z

Zde si můžeme pomoci tzv. mnemotechnickou pomůckou pro zapamatování obojetných souhlásek, např.: BeFeLeMe Pes Se VeZe.

Např.: bydlení/bitva, fyzika/filosof, myš/míč, pýcha/píchá, syn/síra, výkon/vidět, jazyk/zima.

Jak na psaní y, ý / i, í po obojetných souhláskách?

Již jsme se dozvěděli, že po obojetných souhláskách můžeme napsat Y, ale i I. Podle čeho se ale rozhodnout, jaké y/i je správné a jak slovo napsat a nedělat pravopisné chyby? Zde si vystačíme s učivem prvního stupně základní školy, takže společně „oprášíme“ to, co již znáte. Při rozhodování o správném y/í nám pomohou základní pravidla.

V první řadě pro nás bude důležité, zda je obojetná souhláska, která nás zajímá, uprostřed nebo na konci slova (přesněji v kořeni slova nebo v koncovce).

Obojetná souhláska v základu/kořeni slova

Nachází-li se obojetná souhláska v samotném základu slova, tedy často na začátku (např.: líčidlo, pýchavka, lízátko, myšlení apod.) nebo uprostřed (např. mlynář, jazykolam, police, chmýří atd.), řídíme se tím, zda je slovo součástí vyjmenovaných a jim příbuzných slov nebo ne.

Pokud slovo je vyjmenované či příbuzné, píšeme vždy Y (např.: lichokopytník, mysl, Ruzyně).

Pokud slovo není vyjmenované ani příbuzné, píšeme vždy I (např.: líčení, siřičitý, pískat).

Vyjmenovaná slova jsou bezpochyby jednou z nejpodstatnějších věcí, kterou by měl každý žák i dospělý bezchybně ovládat. Vyjmenovaná a příbuzná slova tvoří poměrně velkou skupinu slov v našem jazyce a bez jejich zvládnutí nikdy nedosáhneme toho, že budeme psát bez pravopisných chyb. A čeština, jako jazyk bohatý, avšak náročný, má i zde mnoho výjimek a různých chytáků, na které je nutno vyzrát.

Nemusíme být literáti ani profesoři českého jazyka, ale tato znalost se hodí i zcela běžnému uživateli: vždyť nikdo z nás by nechtěl sírový talíř, ale sýrový už si s chutí dáme; asi nikdo z nás by se nejel do záchranné stanice podívat na vír, ale na výra velkého už třeba ano. V tom je síla vyjmenovaných a příbuzných slov a při troše vůle a odhodlání to zvládne úplně každý. I zde platí, že „opakování je matka moudrosti“.

My vám mile rádi s tímto opakováním pomůžeme prostřednictvím našich cvičení a nejrůznějších kvízů k procvičení vyjmenovaných slov. Jestli v nich ještě nemáte úplně jasno, podívejte se na přehled vyjmenovaných slov, odkazujeme tam i na podrobné vysvětlení jednotlivých skupin vyjmenovaných slov.

Obojetná souhláska na konci slova (u podstatných a přídavných jmen)

Nachází- li se obojetná souhláska na konci slova – v koncovce podstatného či přídavného jména, případně zájmena a číslovky (např. pávi, domy, pánvi, cizí, orlí, nový, noví), řídíme se vzorem daného slovního druhu.

Domy – skloňujeme podle vzoru hrad (hrady), proto píšeme Y.
Nový (spolužák) – skloňujeme podle vzoru mladý, proto píšeme Y.
Noví (spolužáci) – skloňujeme podle vzoru mladý (zde mladí), proto píšeme I.

Obojetná souhláska na konci slova (u sloves)

Při rozhodování o správném y/i po obojetných souhláskách u sloves se řídíme tím, v jakém čase sloveso je. Poté je již pravopis zcela jednoznačný a téměř nemůžeme udělat chybu.

Sloveso v čase přítomném

Je- li obojetná souhláska ve slovese, které je v čase přítomném (zpravidla 3. os. č. j.), nemusíme se nad ničím rozmýšlet a napíšeme Í (např.: prosí, umí, klopí, trpí, sází, koulí, loví, topí, lomí, trápí, modlí). Zde je to jednoduché a tato poučka nás vždycky zachrání před pravopisnou chybou.

Sloveso v čase minulém

Je-li obojetná souhláska ve slovese, které je v čase minulém, rozhodujeme se podle shody přísudku s podmětem. Psaní y/i v zakončení slovesa je tedy závislé na tom, jakého jmenného rodu je podmět.

Je-li podmět rodu mužského životného, píšeme v koncovce I:

Muži zpívali, psi štěkali, kluci si pískali aj.

Je-li podmět rodu mužského neživotného, píšeme v koncovce Y:
Hrady stály, sborníky se tiskly, župany visely aj.

Je-li podmět rodu ženského, píšeme v koncovce Y:
Dívky tančily, učebnice se nosily, svíčky hořely aj.

Je-li podmět rodu středního, píšeme v koncovce A:
Auta jezdila, štěňata si hrála, děvčata tančila aj.