PRAVIDLA – Věty jednočlenné, dvojčlenné a větné ekvivalenty

 

Rozeznávání věty jednočlenné, dvojčlenné a větného ekvivalentu – to je často kamenem úrazu pro mnoho žáků ve všech testech i u přijímacích zkoušek. Naše rozdělení a příklady vám pomůžou si tento jev ujasnit.

 

Věty jednočlenné (bezpodmětné)

Vyznačují se tím, že nemají základní syntaktickou dvojici (podmět, přísudek). Základem těchto vět je pouze slovesný tvar určitý, který stačí k tomu, aby byl jasně vyjádřen obsah věty. Tento tvar ale není ani podmětem, ani přísudkem.

Nejčastějšími typy jednočlenné věty jsou výpovědi, které vyjadřují:

  • tělesné stavy:

Bolí mě břicho.

Píchá mě v zádech.

  • přírodní jevy:

Stmívá se.

Zahřmělo.

Pořád jen prší.

  • duševní stavy:

 Je mi smutno.

  • smyslové vjemy:

Ve střeše skřípe.

Hučí v kamnech.

Dalším typem jednočlenných vět jsou i infinitivní věty (Neskákat do vody. Neběhat po chodbách.) a neosobní tvary slovesa značící střední rod (Je zakázáno jíst při hodinách.)

Věty dvojčlenné

Věty dvojčlenné naproti tomu mají základní stavební dvojici (oba základní větné členy – podmět a přísudek, které mohou být holé nebo rozvité).

Viděla jsem krásný obraz.
Na hodině jsme probírali těžkou látku.
Nesmím chodit domů pozdě večer.

Větný ekvivalent

Ten nemá formu ani podmětu, ani přísudku. Obvykle jde pouze o jedno slovo, které tvoří samostatnou výpověď. Ekvivalent má většinou formu rozkazu, zákazu, povelu, souhlasu nebo nesouhlasu, či citoslovečných vyjádření.

 
Fuj!

Jo.

Neklepat!

Zastávka

Vztyk!

 

Text: Petra Wagenknechtová (Univerzita Hradec Králové)

Pošli tento příspěvek svému blízkému