PRAVIDLA – Slovesa

Sloveso (latinsky verbum) je slovo, které vyjadřuje děj (plavat, běhat, klopýtat), stav (stát, sedět) nebo změnu stavu (zvednout se, posadit se).

Co jsou slovesa?

Slovesa (verba) jsou v pořadí pátým slovním druhem a jistě se nám na první pohled budou zdát složitá. Ale nesmíme se jich zaleknout! Slovesa je třeba bezchybně ovládat, protože tvoří základ české věty – v každé české plnohodnotné větě musí být přítomno sloveso, např.: Petra se směje., Prší., Venku se rozednilo. apod. Slovesa zpravidla vyjadřují děj/činnosti – něco se někomu děje, někdo něco dělá. Může se jednat o:

  • stav (ležím, stojím, čtu),
  • změnu stavu (budím se, mládnu, rostu). 

Co se týče větných členů, slovesa nejčastěji plní ve větě funkci přísudku. Společně s podmětem pak tvoří tzv. základní skladební dvojici (proto se na přísudek ptáme: Co dělá podmět?). V některých případech mohou být slovesa i jinými větnými členy, např. podmětem, doplňkem, přívlastkem či předmětem.

Slovesa plnovýznamová a slovesa pomocná

Slovesa můžeme, stejně jako jiné slovní druhy, rozdělit do několika skupin a typů: slovesa plnovýznamová a slovesa pomocná.

Slovesa plnovýznamová

Slovesa pomocná

Slovesa plnovýznamová jsou taková, která mají svůj samostatný význam – můžeme si představit, co vyjadřují (např. jíst, zpívat, tancovat, pomáhat apod.); dokážeme si představit, co se pod danou činností či dějem skrývá a jak děj/činnost vypadá. Slovesa pomocná jsou taková, která se stávají plnovýznamovými až ve spojení s jinými slovesy. Sama o sobě tato slovesa nenesou žádný význam, nedokážeme si pod nimi činnost nebo děj představit.

Slovesa pomocná

Slovesa pomocná jsou ta, která se stávají plnovýznamovými až ve spojení s jinými slovesy. To už víme. Ovšem dají se i dále dělit:

a) Vlastní pomocná slovesa – pod žádným z těchto sloves si nemůžeme představit nic konkrétního. A protože se s těmito slovesy budeme setkávat poměrně často, tak bude nejlepší si vybraná slovesa zapamatovat. Patří sem tato:

Být, bývat, stát, stávat se, mít, mívat – nedokážeme si představit jednu konkrétní činnost nebo děj.

b) Modální (způsobová) slovesa – je možné, že tento typ sloves známe z jiných jazyků, kde se musíme učit jejich zvláštní tvary, např. z angličtiny. Modální slovesa vyjadřují možnost, schopnost nebo povinnost něco dělat a jsou spojovány s infinitivem (mohu tančit, umím zpívat). Do této skupiny řadíme následující slovesa:

Chtít, mít, moct/moci, muset, smět.

Fázová slovesa – vyjadřují jednotlivé fáze děje (začátek, konec apod.), patří sem např.:

Začít, začínat, počít, přestat, ustat, zůstat (např.: začal jsem zpívat).

Mluvnické kategorie sloves

Slovesa jsou řazena mezi tzv. ohebné slovní druhy (stejně jako podstatná a přídavná jména, zájmena a číslovky). Jediným rozdílem je, že tyto vyjmenované slovní druhy se skloňují, ale u sloves tomuto jevu říkáme časování (slovesa časujeme). Časování označuje to, že slovesa mění svůj tvar podle toho, jak se mění okolní slova a co přesně chceme vyjádřit. Na základě toho určujeme u sloves tyto mluvnické kategorie (významy): osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, slovesný vid, třída a vzor, na které se podíváme podrobněji:

Osoba a číslo

U sloves můžeme určit tři osoby v čísle jednotném a tři osoby v čísle množném podle toho, kdo se daného děje účastní a kdo je jeho původcem. Mluvnická kategorie osoby je velmi úzce spjata s kategorií čísla a vždy je musíme určovat společně.

osoba číslo jednotné příklad číslo množné příklad
1. hraji si / dělám my hrajeme si / děláme
2. ty hraješ si / děláš vy hrajete si / děláte
3. on/ona/ono hraje si / dělá oni/ony/ona hra si / děla

Jednotné číslo

  • 1. osoba – mluvčím je ten (vypravuje, říká to ten), komu se daná věc děje, kdo danou činnost vykonává.

čtu, uklízím, nosím, myslím, dělám, zpívám, piju…

  • 2. osoba – podmět je tzv. adresát děje (ten, komu to říkám).

Ty čteš, uklízíš, nosíš, myslíš, děláš, zpíváš, piješ…

  • 3. osoba – mluvčí (ten, kdo vypravuje), je jiná osoba než ten, komu se to děje (vyprávím o někom, komu se něco stalo, něco dělá apod.).

On/ona/ono čte, uklízí, nosí, myslí, dělá, zpívá, pije…

Množné číslo

  • 1. osoba – děj se vztahuje k nějaké skupině lidí, ve které je přítomen i mluvčí (ten, kdo vypravuje).

My čteme, uklízíme, nosíme, myslíme, děláme, zpíváme, pijeme…

  • 2. osoba – děj se vztahuje k nějaké skupině lidí, ve které ale mluvčí není přítomen (ti, komu to říkám).

Vy čtete, uklízíte, nosíte, myslíte, děláte, zpíváte, pijete

  • 3. osoba – děj se vztahuje k nějaké skupině, ve které není přítomen mluvčí ani ten, komu to říkám.

Oni/ony/ona čtou, uklízí, nosí, myslí, dělají, zpívají, pijí…

Čas

U sloves můžeme rozlišit tři různé časy podle toho, kdy se daná událost, činnost, děj odehrává. Rozlišujeme čas přítomný, minulý a budoucí.

Čas přítomný

Označuje děj, který právě probíhá nebo děj, který probíhá v okamžiku promluvy. Při určování si můžeme pomoci tím, že si řekneme, zda děj probíhá právě teď.

Jedu, děláme, neseme, voláte, zpívají, houká.

Čas minulý

Označuje děj, který již proběhl (někdy v minulosti – minulý rok nebo týden, včera, před deseti lety, před hodinou apod.); událost, která se již stala.

Jel jsem, dělal, nesli, volali jsme, zpívali jste, houkala.

Čas budoucí

Označuje děj, který se teprve stane (někdy v budoucnosti – zítra, za měsíc, za rok, za dvacet let, za hodinu apod.); událost, která se ještě nestala.

Pojedu, uděláte, poneseme, budeš volat, budou zpívat, zazpívají, zahoukají.

Čas budoucí můžeme tvořit dvěma různými způsoby:

a) Forma jednoduchá – tvoříme pouze připojením předpony (píšu – napíšu, dělám – udělám apod.) – ke slovesům nedokonavým.

b) Forma složená – tvoříme přidáním budoucího času pomocného slovesa být (budu, budeš, bude, budeme, budete, budou – budu zpívat, budu tančit) – ke slovesům dokonavým.

Způsob

Způsob je mluvnická kategorie, která vyjadřuje, zda je děj reálný, možný či nutný. Díky způsobu dokážeme rozlišit, zda o ději informujeme, zda se jedná o přání, rozkaz či o děj, který možná nastane. Rozlišujeme následující způsoby:

Způsob oznamovací (indikativ)

Jedná se o oznámení o tom, že se něco děje, stane nebo stalo. Je to základní způsob a používáme jej v běžné mluvě asi nejčastěji.

Cestoval jsem, cestuji, budu cestovat.

Způsob podmiňovací (kondicionál)

Vyjadřuje děj, který není reálný, ale může nastat (je to nějaká podmínka, přání, nejistota apod.).

a) Kondicionál přítomný – vyjadřuje děj, který je případně možný – může se stát, ale pouze pokud je splněna nějaká podmínka, případně se jedná o přání.

Kdybych byl bohatý, koupil bych si loď. – Je to situace, která se případně může stát – není zcela nereálná.

b) Kondicionál minulý – vyjadřuje děj, který se ale uskutečnit nemůže, je nereálný – daná situace se stala a teď již není možné s tím nic udělat.

Kdyby se byl rozhlédl, nesrazilo by ho auto. – Situace se již stala.

Způsob rozkazovací (imperativ)

Vyjadřuje rozkaz (výzvu, apel, radu apod.). Rozkaz může mít tři různé podoby podle toho, kterou osobu k tomu využijeme (které osobě rozkazujeme):

  • 2. osoba jednotného čísla = ty, např. piš, seď, spi, zhasni, rozsviť.
  • 1. osoba množného čísla = my, např. pišme, seďme, spěme, zhasněme, rozsviťme.
  • 2. osoba množného čísla = vy, např. pište, seďte, spěte, zhasněte, rozsviťte.
Přehled časování sloves
způsob

oznamovací

osoba číslo jednotné číslo množné
čas minulý 1. psal jsem psali jsme
2. psal jsi psali jste
3. psal psali
čas přítomný 1. píšu píšeme
2. píšeš píšete
3. píše píšou
čas budoucí 1. budu psát napíšu budeme psát napíšeme
2. budeš psát napíšeš budete psát napíšete
3. bude psát napíše budou psát napíšou
způsob

rozkazovací

1. pišme
2. piš pište
3.
způsob

podmiňovací

kondicionál (podmínka)

přítomný

1. psal bych psali bychom
2. psal bys psali byste
3. psal by psali by
kondicionál

(podmínka)

minulý

1. byl bych (býval) psal byli bychom (bývali) psali
2. byl bys (býval) psal byli byste (bývali) psali
3. byl by (býval) psal byli by (bývali) psali

Slovesný vid

Mluvnická kategorie vidu vyjadřuje, zda je děj dokončený nebo nedokončený / ohraničený nebo neohraničený. Rozlišujeme dva vidy, a to dokonavý a nedokonavý.

Vid nedokonavý

Označuje děj, který není ohraničený. Pomůže nám, že pokud se jedná o sloveso nedokonavé, můžeme si při tvorbě budoucího času přidat tvar slovesa být, lze si říci budu.

Např. padá – bude padat, čte – bude číst, píše – bude psát apod.

Jedná se zpravidla o děj, který může dále pokračovat. Pamatujte si, že vid nedokonavý vyjadřuje děj „nedokonaný“, tzn. neskončený; děj může být opakován – např. píše (teď), ještě nedopsal a může v psaní pokračovat. Nedokonavá slovesa mohou vyjadřovat minulost (četl, zpíval, prosil), přítomnost (čte, zpívá, prosí) či budoucnost (budu číst, ponesu, budu zpívat).

Vid dokonavý

Označuje děj, který je časově nějak ohraničený, je ukončen. Slovesa v tomto vidu nemohou vyjadřovat přítomnost, ale pouze minulost (dočetl jsem) nebo budoucnost (dočtu). Je to děj, který se děje nebo bude dít jednou a nebude se opakovat. Budoucí tvar těchto slov nelze vytvořit tak, že před sloveso přidáme tvar slova být – budu, budeš apod.

Např. dočtu – nelze říci budu dočíst, zazpívat – nelze říci budu zazpívat apod.

Slovesný rod

U podstatných jmen jsme se naučili rozlišovat jmenný rod – rod střední, ženský a mužský. U sloves ale nehovoříme o rodě jmenném, ale o rodě slovesném, proto pozor na záměnu. Je nutné tyto rody rozlišovat podle toho, o jaký slovní druh se jedná. Pro pochopení slovesného rodu je nutné mít alespoň základní znalosti o větných členech, minimálně o podmětu a přísudku. Na základě toho rozlišujeme dva slovesné rody:

Rod činný

Rod trpný

Vyjadřuje to, že sám podmět něco činí/dělá.

Např.: Petra píše do soutěže. – Petra něco dělá (sám podmět něco činí/dělá).

Vyjadřuje to, že podmět sám nic nedělá/nečiní, ale naopak mu něco dělá/činí někdo jiný. Můžeme si zde pomoci následujícím příkladem: podmět zde nečiní, ale trpí činy někoho jiného (proto trpný rod).

Rod trpný je vyjádřen zvláštním tvarem, kterému říkáme příčestí trpné. To je zpravidla zakončeno na –n (-na/-no/-ni/-ny), např. překvapen, uzdraven, zavřen, zastaven apod., nebo na –t (-ta/-to/-ti/-ty), např.: ukryt, bit, rozbit apod.).

Např. Petře bylo napsáno, že se soutěže nezúčastní. (Petra sama nic nenapsala – sama nic nedělala, ale bylo jí napsáno, napsal jí někdo jiný).

 příklad:

Dělníci postavili dům.

Podmětem je slovo dělníci – oni sami něco dělali/činili (postavili dům).

Dům byl postaven dělníky.

Podmětem je slovo dům – dům sám nic neudělal / nic nečinil; dělníci postavili dům (dům nečinil, ale trpěl na sobě stavění dělníků).

Slovesné třídy a vzory

Slovesná třída a vzor je kategorie nejsložitější, a proto se o ní zmíníme pouze okrajově. Český jazyk rozlišuje 5 slovesných tříd podle toho, jaký tvar / jaké zakončení má sloveso ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu, např. on/ona/ono nese, bere, umře, trpí, sází, dělá, kupuje apod. Následně k třídám přiřazujeme ještě vzory na základě toho, jaké společné znaky s tvarem slovesa vzor má – zde si pomáháme i tvarem minulého času.

1. třída 2. třída 3. třída 4. třída 5. třída
zakončení -e -ne -je
vzory nese

(nesl – před -l je souhláska)

tiskne

(tiskne – před -ne je souhláska)

kryje

(kryl – minulý čas bez přípony)

prosí

(prosil – přípona –i)

dělá

(1. osoba j. č. – dělám)

bere

(bral – před -l je samohláska a)

mine

(mine – před -ne je samohláska)

kupuje

(kupoval – přípona -ova)

trpí

(trpěl – trp!)

maže

(mazal – před -l je samohláska a)

začne

(začal – obsahuje a)

sází

(sázel – sázej!)

peče

(pekl – před -l je samohláska e)

umře

Slovesné tvary určité a neurčité

Určité slovesné tvary

Jedná se o takové, které mohou vyjádřit osobu a číslo (můžeme u nich určit kategorii osoby a čísla). Ve větě bývají nejčastěji přísudkem.

Např.: Přišel jsem. – 1. osoba, číslo jednotné

Neurčité slovesné tvary

Jde o takové tvary, které nemohou vyjádřit osobu a číslo (nemůžeme u nich určit kategorii osoby a čísla). Do této kategorie patří:

  1. Infinitiv (neurčitek) je základní podoba slovesa, kterou můžeme najít v různých slovnících a jazykových příručkách. Infinitiv poznáme tak, že je vždy zakončen na písmeno -t (zastaralý tvar -ti) – nést, psát, zpívat, číst, dělat.
  2. Přechodníky jsou neurčité tvary slovesa, které se příliš často nepoužívají, a můžeme se s nimi setkat především ve starší literatuře. Jsou ale součástí našeho jazyka, a proto je nemůžeme vynechat. U přechodníků určujeme tyto mluvnické kategorie: číslo, čas, slovesný rod, vid a jmenný rod. Můžeme rozlišit dva typy přechodníků podle toho, od jakého tvaru slovesa se tvoří. Více se dočtete v našem specializovaném článku o přechodnících
  3. Příčestí minulé (činné) je slovesný tvar, kterým se tvoří minulý čas. Bývá zakončeno na koncovky –l/-la/-lo/-li/-ly/-la.
  4. Příčestí trpné jsou slovesné tvary zakončeny na -n/-na/-no/-ni/-ny/-na (nesen, nesena, neseno, neseni, neseny, nesena) nebo na -t/-ta/-to/-ti/-ty/-ta (bit, bita, bito, biti, bity, bita).

Slovesné tvary jednoduché a složené

Jednoduchý slovesný tvar

Jedná se o takový tvar, který neobsahuje pomocné sloveso být. Poznáme jej tak, že je zpravidla jednoslovný; jedná se o jedno slovo. Výjimkou jsou zvratná slovesa obsahující se/si (smát se, povídat si).

Např.: pláče, směje se, kupujeme, noste, zazpívám apod.

Složený slovesný tvar

Je složen z více částí (více slov). Obsahuje samotné sloveso a navíc další jedno nebo více pomocných sloves.

Např.: budu tancovat, spali bychom, byl bych si povídal apod.

Slovesa – základní přehled

Přehled základních mluvnických kategorií
osoba 1. my
2. ty vy
3. on/ona/ono oni/ony/ona
číslo jednotné (singulár)
množné (plurál)
čas minulý (préteritum) Pozn.: Čas určujeme jen u způsobu oznamovacího.
přítomný (prézens)
budoucí (futurum)
způsob oznamovací (indikativ)
rozkazovací (imperativ)
tázací
podmiňovací (kondicionál)
slovesný rod činný (aktivum)
trpný (pasivum)
slovesný vid dokonavý
nedokonavý
slovesná třída 1. třída – zakončení na -e: nese
2. třída – zakončení na -ne: žne
3. třída – zakončení na -je: hraje
4. třída – zakončení na -í: hází
5. třída – zakončení na -á: kopá
vzor pro 1. třídu: nese, bere, maže, peče, umře
pro 2. třídu: tiskne, mine, začne
pro 3. třídu: kryje, kupuje
pro 4. třídu: prosí, trpí, sází
pro 5. třídu: dělá

Příklad:

Petr přinesl nůši. – 3. osoba čísla jednotného (on), čas minulý, způsob oznamovací, rod činný, vid dokonavý, 1. třída, vzor nese.

Pošli tento příspěvek svému blízkému