PRAVIDLA – Samohlásky a souhlásky

Ke komunikaci s ostatními potřebujeme věty, k jejichž tvorbě jsou nutná slova. Větu ani slovo bychom ovšem neměli šanci složit bez ještě základnější jednotky, a to písmene, případně hlásky. V tomto článku se budeme věnovat právě hláskám, konkrétně jejich dvěma podskupinám, a to samohláskám a souhláskám.

Asi nejzákladnější pravopisná pravidla se odvíjejí od samohlásek a souhlásek, takže patrně chápete, že jejich zvládnutí je zásadní.

Hláska × písmeno

Pro začátek je třeba si uvědomit, že hláska není totéž co písmeno. Mluvíme-li o písmenu, máme na mysli grafickou podobu, tedy to, co píšeme a čteme. Hláskou pak máme na mysli zvuk lidské řeči, tedy to, co z nás vyjde, když promluvíme.

Hlásky jsou v češtině velmi důležité, odvíjí se od nich hned několik pravopisných pravidel. A jakmile je něco důležité, jsme zvyklí to roztřídit do podskupin. Asi nejzákladnějším dělením hlásek je dělení na samohlásky a souhlásky.

Samohlásky

V češtině existuje pět samohlásek krátkých – a, e, i, o, u  a pět samohlásek dlouhých – á, é, í, ó, ú.

Jde o lépe vyslovitelné hlásky, zjednodušeně řečeno stačí vydat zvuk, vydechnout, a patřičně otevřít ústa. Všimněte si, že když někdo křičí, tedy ze sebe potřebuje rychle vydat nějaký zvuk, zní to obvykle jako: „Aaa,“ občas to může být podobné i jiné samohlásce, nikdy ale souhlásce.

Jak je to s ů, ě, y/ý?

Pokud vám zde chybí ů, ě, y a ý, chybí vám špatně – to jsou písmena a slouží pouze v grafické podobě. Mezi hlásky je neřadíme, jelikož ů vyslovujeme totožně s ú (musíme si akorát pamatovat, že ú se v písemné podobě píše pouze na začátku slova, zatímco ů uvnitř či na konci), y/ý má stejnou výslovnost jako i/í a ě se vyslovuje stejně jako e, pouze ovlivňuje měkkost souhlásky před sebou – např. ve slově někdo nám ě mění tvrdé n na měkké ň.

To, že tyto znaky nepatří mezi hlásky, jim však nijak neubírá na důležitosti. I a y se sice vyslovují stejně, mohou ale určovat, zda bude hláska před nimi měkká či naopak tvrdá. Podobnou fuknci má i znak ě, jenž hlásku před sebou změkčuje. To má vliv především na význam slov. Protože je rozdíl mezi: ty × ti, nemá × němá.

Dvojhlásky

Dáme-li k sobě v jedné slabice dvě samohlásky, vzniknou nám dvojhlásky – au, ou, eu. Ty čteme dohromady a bereme je jako jednu hlásku. Pokud je dohromady nečteme, pak nejde o dvohlásky, nýbrž o dvě samostatné souhlásky.

Příklad:

auto: au + to → dvojhláska
použít: po + u + žít → dvě samohlásky

Souhlásky

Souhlásek je podstatně vyšší počet (Čeština má 26 souhlásek: b, c, č, d, ď, f, g, h, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž, ch, dž.) a od samohlásek se mimo jiné liší i tím, že je při jejich tvorbě potřeba zapojit větší množství mluvidel – je třeba semknout a rozpojit rty, opřít jazyk o patro apod. Dělí se podle různých kritérií do několika skupin. Z pravopisného hlediska je nejzákladnější dělení na:

1. Tvrdé souhlásky – h, ch, k, r, d, t, n.
2. Měkké souhlásky – ž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň.
3. Obojetné souhlásky – b, f, l, m, p, s, v, z.

Dle účasti hlasivek na výslovnosti dělíme souhlásky na:

1. Znělé – b, v, d, ď, z, ž, g, h, dž.
2. Neznělé – p, f, t, ť, s, š, č, k, ch.

Tvrdé souhlásky – h, ch, k, r, d, t, n.

Po těchto souhláskách se vždy píše y. Tady je důležité připomenout si rozdíl mezi písmenem a souhláskou. V grafické podobě se po písmenech d, t nebo n může objevit i (divočina, ticho, nikdo), v takovém případě je ovšem čteme měkce – nejedná se tedy o tvrdé hlásky d, t, a n, ale o měkké hlásky ď, ť, a ň.

Měkké souhlásky – ž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň.

Známkou měkké souhlásky je to, že se po ní vždy píše i. Tady není dokonce možné ani to, aby se v grafické podobě po písmenu s háčkem objevilo y. Zajímavé je to, že ď, ť a ň se před samouhláskou obvykle píší bez háčku – změkčí je už samotná přítomnost i, případně ě.

Příklad:

divák, dílna, děsný × NE: ďivák, ďílna, ďěsný
tílko, titěrný, těsný × NE: ťílko, ťitěrný, ťěsný
niva, nípat, někdo × NE: ňiva, ňípat, ňěkdo

Obojetné souhlásky – b, f, l, m, p, s, v, z

Jak už samotný název napovídá, po obojetných souhláskách se může psát jak i, tak y. Není to však nahodile, podle nálady, závisí to na pravidlech. Existují vyjmenovaná slova, v nichž se po těchto hláskách píše y, ve slovech ostatních se poté píše i.

Vzhledem k tomu, že zde není měkká či tvrdá výslovnost (y a i tedy neovlivňují ani výslovnost předcházející hlásky), nelze to odůvodnit jinak a je nutné se tato slova doopravdy naučit.